Rekreanti

trochu mysteriózní povídka bez zápletky, rozuzlení a téměř bez děje o tom, co se může přihodit po příjezdu do českého kempu.

Příjezd rekreantů do kempu na louce při úpatí zalesněného kop­ce. Cesta po­kra­čuje vzhůru. Za stro­my na vršku trčí po­zů­statky hradní zřiceniny, ze­zdola pouze tu­še­né. Neda­leko tá­bo­řiš­tě hučí jez, šumí splav, bublají peřeje – těžko si vybrat. Břeh lemuje stromořadí roz­ši­řu­jí­cí se v kaš­­ta­­no­vou alej vedoucí do městečka; do­plňují ji po­­zo­ru­hod­né od­pad­kové koše a dře­vě­né lavičky. Pro­stře­dí působí uklid­ňujícím do­jmem, pou­ze při pohledu do svahu na­pě­tí mírně vzrů­stá. Tím spíš, že se Drákula, o je­hož pří­tom­no­sti ni­kdo nic netuší, zkušeně scho­vá­vá za jed­ním z kmenů.

Odpoledne se šourá do poloviny; v tenhle čas by měl krvavý pán ležet v rakvi, on však zku­še­ně postává skrytý mezi větvemi. Prozatím nekouří, zá­pálí si až před čtvrtou. Tou dobou bude většina re­kreantů ubytovaná v chatkách; šikovnější s věcmi roztříděnými a ulo­ženými do při­hrá­dek, s kufry provizorně nacpanými do skříní vedle turistických batohů, hůlek a bot. Většina se bude vě­novat roz­ba­lo­vání svačiny: řízky, řízky, chleba, ky­selá okurka a říz­ky, va­jíč­ka na­tvr­do v alu­mi­nio­vých obalech. Někteří najdou postrádané oč­ko­vací průkazy nebo zmač­ka­né jíz­den­ky. Spar­tán­sky zařízené chatky páchnou zatuchlinou – v čemsi tako­vém ještě ne­by­d­le­li, příště si roz­hod­ně za­jistí nocleh v hotelu. Z několika slov je zřejmé, že ak­tuál­ní nepohodlí považují za do­čas­né; žijí pro budoucnost.

Ve čtyři hodiny sestupuje Drá­kula po svahu, neboť chce lépe slyšet, o čem adepti klevetí. Také on myslí na budoucnost dobře vychlazené hrobky; čer­vencové odpoledne vrcholí. V ně­ko­li­ka rodinách i přátelských kroužcích pa­da­jí návrhy na rychlý výšlap ke hradu, kam až to půjde, za první či druhou bránu, s na­dějí, že návrší poskytne vý­hled do údolí. Kdosi však při­po­mí­ná, že objekt v re­konstrukci je nepřístupný, a Drákula čerstvě zapálenou cigaretou osla­vu­je zisk prvního gemu.

Listí se nepřestává chvět pod ma­nic­kými pa­prs­ky, mušky hbitě a nervózně prolétávají kou­řem, neposedně a tě­kavě kličkují mezi pavučinami. Neklid přesto není na mís­tě, bouřka se nechystá.

„Tady pršet nebude.“

„Ne, tady ne,“ odpovídá kdosi.Jak tam sedí namačkáni na palandách, jeden nebo dva vy­pu­s­tí du­ša­na. Sa­mo­zřejmě se nikdo nepřizná a vět­šina přítomných předstírá, že nic ne­cítila. Jen dvě ženy mlčení ne­vydrží a jedna z nich prohlásí:

„Smrad jako z Aušvicu.“

Tomu se však nikdo nezasměje; každý se tváří, že nic neslyšel nebo že na po­známce zhola nezáleží, nedělá z ní vědu, nehodlá ženu hodnotit. Nepřijeli mo­ra­li­zo­vat, nýbrž uvolnit se.

„Otevřu dveře,“ navrhuje muž.

Jsou to muži a ženy; ne pouze muži a ne pouze ženy. A děti. Dokonce babičky s dědečky, Vik­tor­ka se Sultá­nem, Barunka s Tyrlem. A stranou společnosti, nad okra­jem lesa mírně zkouřený domácí pán, jenž nesmí chybět.

Vedoucí kempu se jmenuje Kula, doktor filozofie a pomocných historických věd, vykopnutý z uni­ver­zity, neboť odmítal da­rovat krevní plazmu. Chodila celá ka­tedra, čímž jim kazil prů­měr, tak mu jed­noho dne odnesli židli, stůl i počítač do opravny, a když dr. Kula dorazil na ba­­da­tel­ské sta­no­vi­š­tě, shledal, že jeho pra­covní místo bylo zrušeno a že s tím nic nenadělá. Nešel ani za ve­dou­cím katedry, bez krevní plazmy to stejně nemělo smysl. Ovšem krev tvo­řila pou­hou zá­min­ku k vy­ha­zovu, jehož pravou příčinou byla Ku­lo­va nesnesitelná pracovitost. Neuměl odpo­čívat ani cestou na toalety. A potom panovalo po­de­zře­ní, že delší dobu ne­zne­užil studentku. Když se to se­četlo a pod­trhlo, na účtence se zjevilo dost vysoké čí­slo k tomu, aby se s ním akademici rozloučili. Skončil v kempu a mluvil o ště­s­tí. Dr. Kula – zapo­meňme to jméno.

Mezi rekreanty se také vyskytoval praktikant, vlastním jménem Borejsek. Pra­co­val na téže ka­­ted­ře a prak­tikoval tam kde co. Zásluhou toho byl mezi aka­demiky oblíbený, chválil si jej sám pro­­dě­kan. Zdálo by se, že se mezi rekreanty ocitl omylem, ale opak byl pravdou: zpoza masky unaveného badatele měl sle­dovat Kulu a nashromáždit co ne­jvíc poznatků o jeho sou­čas­ném ži­vo­tě. Na ka­tedře byli zvědavostí bez sebe a toužili vypá­t­rat, jak se Kulovi po pro­puštění vede – zda hůř, nebo líp, o čemž také každý den váš­nivě debatovali, až se Bo­rej­sek nabídl, že odjede na výzvědy do kempu, kde se mezi rekreanty ztratí jako „mrave­nec na asfaltu“. Naplá­nované to měl pěkně, vedoucímu pro studijní zá­le­ži­to­sti se to též líbilo.

„Vem si aspoň batoh, Borejsku, no –“ přemlouval prak­ti­kanta před odjezdem ve­doucí.

„Nemohu, Martine, já to mám v sobě takhle na­sta­vené…“ vysvětlo­val prak­ti­kant.

Měl to v sobě, proto jej měli rádi a často ho posílali na výzvědy.

„Mission impossible,“ usmívali se na něj žertem, neboť ve skutečnosti si byli jis­tí, že Bo­rej­sek jako obvykle uspě­je.

Odpoledne v kempu zatím upadalo, přiblížila se pátá hodina.

„Půjdu uklidit kolem řeky,“ navrhl zničehonic Richard sedící u okna.

Nikdo se na nic neptal, nikdo jej slůvkem nepovzbudil, nepronesl: „Dobře, tak běž, Ri­char­de“, ne­ne­chal si jeho rozhodnutí vysvětlit.

Ze druhé řady paland se však ozvalo:

„Odkud vlastně jsi, Ríšo?“

„Z Nového Bydžova, proč?“

„Né, nic, já jen tak…“

Drákula přistoupil k okraji lesa, pořád nad­míru zku­šeně, aby získal lepší vhled po­otevřeným ok­nem; sám vidět nebyl a nemohl by být, ani kdyby hulákal z tábo­ro­­vého ohniště.

Nakonec tentýž hlas ze skrytu paland dodal:

„U vás neuklízí obecní úřad? Vy tam nemáte „cigoše“?

„Ne. U nás uklízí každý kolem svého a společně kolem rybníka, proti proudu strouhy, v obou smě­­rech,“ zvedal se Richard, neboť mínil za­stihnout pozdně od­po­lední slunce mezi vět­ve­mi.

„No já tam nic nezahodil, nečum na mě tak,“ požehnal mu na cestu po­dráž­dě­ný hlas, když vy­chá­zel ze dveří.

Následovalo kolektivní mlčení, v němž za Richardem zavr­zaly panty. Někdo si opět podivně usral, dušan se vznášel v nastalém deliriu. Točený salám s hous­kou, utopenci s cibulí, žlou­tek a bílek, na­klá­da­ná řepa, obligátní vo­kur­čička, chle­ba, pomazánkové máslo – co k to­mu do­dat?

„Co dodat? Gabča na pódiu, super. Verča v první desítce – tam bych rád viděl o jednu ránu méně, ležka mohla být o tro­šinku lepší, se stojkou nejsou problémy; Evik – nebýt běhu, při němž dvakrát upadla… smůla; nejprve jí přišláply hůlku, po­druhé upadla na rovince, na to se musím znovu podívat…“

„A Jíťa?“

„Jíťa, no. Třetí a čtvrtou ránu jsem hledal asi pět minut. Potom šestou, sed­mou, osmou… Jíťa měla smůlu, dva­krát jí přišel poryv.“

„Takže spokojenost?“

„Já sem spokojenej. Desítku beru všema de­se­ti.“

„A přišlo Vám stejně jako nám, že Gabriela dnes běžela o něco rychleji?“

„Malinké zlepšení tam bylo. Gabča jde nahoru závod od závodu. Na střelnici ta její peč­li­vost, to je jis­to­ta.“

„Očekáváte, že letos dosáhne na stoprocentní vý­kon?“

„Ona už jednou nahoře byla, teď se tam pomalu vrací. Chvílemi se jí moc ne­chce – to tam ne­dá­vej­te – ale my do ní tlačíme, poháníme ji zpěvem, ovšem bez těž­kých dob, protože těžká už je dost – to tam taky ne­dá­­vej­te – my ne­po­tře­bu­je­me, aby se nám na měkčích tratích pro­pa­da­la. Totiž výsledkovou listinou.“

„To tam mohu nechat?“

„Jo.“

„Dovolte, prosím, poslední dotaz, trochu víc na tělo: je pravda, že do Gabči ob­čas cpete brambůrky?“

„Máte to vypnutý?“

„Buďte bez obav.“

„Necpeme do ní brambůrky, na to si ne­troufáme. Když do Gabči nacpete dva tři pytlíky, vona vám nakyne – máte to vypnutý?“

„Jasně, všechno vypnutý.“

„ – nakyne jako po droždí a pak ji neuspíte třebas do rá­na.“

„Takže zpěv ano, brambůrky ne…“

„Ano, a já zdravím diváky doma v České republice,“ ozý­val se v napjatém tichu zá­znam hod­no­ce­ní půl roku starého závodu, který si je­den z rekreantů s ná­bož­ným pro­cítěním pře­­­hrá­val.

Nikdo se neodvážil produkci narušit.

„Prosim tě, vypni to už! Vždyť to máš tak obe­hra­né…“ napomenula dotyčného stár­­noucí mat­ka.

Richard se již pohyboval s károu na cestě, zkušeně a věcně ji tlačil, pro­bo­dá­ván zraky di­­vá­ků, kteří jej na dálku tahali zpátky, natlačení k ok­nům a vtěsnaní do dveří chatky. Neušlo jim, jak Richard vyhlíží kanystry a v pobřežních hou­šti­nách hledá místo k zaparkování, aby se zby­­teč­ně ne­na­cho­dil. Také Drákula, pro­fe­sio­nál­ně věcný jako vždy, bodal „cigoše“ do zad.

Po chvíli několik rekreantů přestalo civět na Richarda a zadívalo se hlouběji do chatky. Te­prve nyní si uvědomili, že uvnitř se rozléhají netušené prostory vy­bí­ze­jí­cí k prozkoumání. Ni­kdo ne­uměl odhadnout, kam ve­dou. Ovšem výhled na Ri­charda, jenž neomylně zamířil za prv­ním piv­ním táckem, za první zdechlinou klo­bá­sy, za duchem zmizelé hořčice, byl nakonec moc­něj­ší a při­lá­kal je zpět. Drá­ku­la na kraji smrkoví se neslyšně pochechtával…

„Pojďme za ním,“ navrhl kdosi, „ať vidíme zblíz­ka, co sbírá. Přiznám se, že drob­nější před­měty nedokážu rozeznat, a to sem byl včera u vočaře.“

Situace v chatce nepozorovaně zhoustla; na ty, kteří vyhlíželi ze dveří, se tlačili ču­milové od oken i z paland. Zda­leka ne všichni, ale našlo se jich dost k tomu, aby vytvořili setrvalý, sou­stře­dě­ný tlak.

„Pozor! Nepřevrhněte mi čaj, sakra!“ vztekal se kdosi od stolku.

„Ježiš, dělejte!“

„Tak uhni, ne?!“

„Doprčic!“

Víc nebo míň nápadně se strkali, byť k otevřené agresi nedocházelo. Dusili ji, jak byli zvyklí, nechtěli, aby se o nich nepěkně hovořilo. A přece by si většina udě­­lala místo rukama no­ha­ma, nejraději bezohledně, kdyby to šlo. Některým za­hrá­ly do noty potíže s obezitou; sta­či­lo na­tla­čit se prsy, šprajcnout se stehny, paží obe­jmout druhého kolem krku a pře­ká­že­jí­cí se poddal. Tlustí lidé v sobě ne­chovali špetku pochyb. Drákula totéž – jaký div, že je při­ta­ho­val? Byl jedním z nich, zkušený stín na letním slunci.

Ozvalo se kašlání, z postele spadl medvídek.

„Teď, když jsem se vyhrabal, spadne z palandy medvídek… a já netuším, kde ho hle­dat…“

V tentýž okamžik podklouzly Richardovi nohy a re­kreanti na vlastní oči viděli, jak „cigoš“ za­hu­čel do řeky, kousek před splavem, zatímco kára zůstala opřená o kmen. Kdo by neměl dů­vod se zasmát? Jen dr. Kula neprodleně vyběhl otevřít vy­soká vrata kůlny, za ni­miž prách­ni­věl ha­sič­ský vůz.

„Ten se teda bude hodit,“ poznamenal s jízlivým úšklebkem zpocený tlus­ťoch.

Na polici rezivěly hasičské helmy, bylo jich jako much. A za nimi figurína chláp­ka, jenž chtěl za každou cenu stříkat, ale nevěděl, jak na to.

„Děcka, netlačte se na nás! Nebo si vylezte ok­nem…“

Nervózních hlasů neubývalo, každý toužil spatřit, jak to s Ri­chardem, no­vo­do­bým bron­­to­sau­rem s don­kichot­skou tváří, dopadá. Jen Drákula zachovával zku­še­ný a věcný klid v jí­vo­vém houští a věděl, jaké bude mít krizová situace vy­vr­cho­lení.