Literatura na "dvě věci"

Bystrý čtenář si nejspíš domyslí, jaké dvě věci mám na mysli. Pokud někoho zajímá, jak jsem k takto skeptickému náhledu přišel, nechť čte dál. 

Napsat román dá nějakou práci a zabere to i spoustu času, což jsou položky, které vám nikdo neproplatí, pokud nepíšete bestseller, tedy to, co je primárně určenou svou tržní, nikoliv literární hodnotou. Vydavatelé o rukopisy, u nichž není šance, že se náklady na redakci, tisk a distribuci pokryjí ziskem z prodeje, zájem rovněž nemají. Pro takové případy mají obvykle "plný ediční plán na dva roky dopředu", což přeloženo znamená, že se z různých důvodů věnují buď výdělečným, nebo několika jiným podobně postiženým rukopisům, jimž dali z kdovíjakých pohnutek přednost.

Dále je zde možnost, že skutečně píšete sračky, které za vydání nestojí – to se ale nedá zcela ověřit; slovo kritiků a recenzentů v procesu vydávání knih skoro nic neznamená. V lepším ("šťastnějším") případě jde o šikovně naaranžované PR, které dokáže zvýšit prodejnost bestselleru nebo vyvolat nevoli u těch autorů, jimž se takového "štěstí" nedostalo.

Zůstávám tedy u toho, že existuje literatura, která si na sebe prodejem nevydělá. Ani grantové komise státních institucí příliš nezmohou. Několik knih současných autorů (pominu-li zasloužilé a mrtvé klasiky, pro něž se najde víc peněz), které se s jejich přispěním podaří ročně realizovat, situaci nezachrání. Nekomerční próza, poezie, divadelní hry, eseje, řada překladových titulů a podobné čtenářsky náročnější literární žánry nemají faktický nárok na existenci a česká literatura – ať už se za tímto abstraktním pojmem skrývá cokoliv – je zkrátka nepotřebuje. Tyto knihy vycházejí buď ze skrytého nákladu samotných autorů (po lopatě: autor vyplatí vydavateli určitou – nezřídka plnou – část nákladu), nebo z dobré vůle vydavatelů, u nichž si autor nejprve musí vydobýt správné postavení. Vydavatel je alespoň symbolicky pánem, byť prakticky prodělává, autor je lůzr tak jako tak. Je nasnadě, že místo pro korupci je to dokonalé, a pokud svou aktivitu nezaměříte správným směrem, abyste vydavatele k něčemu umluvili, máte smůlu.

Samozřejmě existují i případy, kdy se vydavateli zalíbíte sami od sebe, čímž vám kus práce ubyde. Otázkou ovšem  je, zda takto něco přibyde. Sám jsem publikoval román, za jehož časopisecké zveřejnění jsem sice nemusel nic zaplatit, ovšem nesměl jsem za ně také nic obdržet; literární časopisy – i ty nejpřednější – živoří z mála, které dostanou. A z ničeho žít nelze; lze nějakou dobu bydlet na ulici a vybírat popelnice, lze při tom dokonce i něco rozepsat – psaní "pod širým nebem" jsem si také mohl vyzkoušet –, avšak rozhodně nelze nic dokončit tak, aby se to mohlo důstojně zveřejnit. Minimální sociální zázemí je nutné.

Z řečeného pak vychází, že o existenci české literatury vskutku rozhodují dvě věci: obnos platícího čtenáře a marketing. Jak je to s podílem dalších institucí?

Literární teorie, kritika a historie sice existují při státem zřizovaných ústavech – ať už vědeckých nebo vzdělávacích –, avšak zbytečně; do praktické existence knih zasahují nanejvýš okrajově. Navíc se zpravidla zabývají díly již vydanými. Porovnám-li si preference kupujících čtenářů s tím, co doporučují odborníci, je zjištění o neužitečnosti literárněvědných disciplín evidentní. Situaci neulehčí ani fakt, že v literatuře stejně jako v umění obecně je sama existence objektivních hodnotících měřítek problematická. Ale navzdory tomu snad lze hierarchizovat a třídit – nikoliv však ve vztahu k trhu, který se řídí viditelnou rukou marketingu a zákazníka. A je to snad i v pořádku, neboť s výjimkou několika stovek bláznů, nanejvýš pár tisíců z deseti milionů postižených, o existenci neprodejné, nevýdělečné a v důsledku mnohdy knižně nepublikovatelné literatury nikdo nestojí. – Nicméně otázka, kde by dnes byli autoři bestsellerů, pokud by neměli možnost využívat, rozmělňovat a odbarvovat postupy objevené náročnějšími literárními žánry, visí permanentně ve vzduchu stejně jako otázka, kde bude česká vulgo bestsellerová literatura za několik desítek let v případě, že se na to dnešní nevýděleční autoři lidově řečenou vykašlou.

A potom je zde ještě jedno zdánlivé řešení: vytvořit nátlakovou (lobbistickou, profesní, čiže odborovou) skupinu, kdy se několik autorů domluví, založí organizaci, rozdělí si funkce a potom snad ze státu něco vymámí. Že jde opět o korupční prostředí, v němž nezávislá kritická měřítka nemají místo, netřeba zdůrazňovat. Všelijaké spisovatelské svazy musí být z podstaty předem zkorumpované, ať se jejich protagonisté zaklínají jakýmikoliv úmysly. Ani existence tuctu takových svazů by nic nezměnila na skutečnosti, že pro všechny peníze prostě nejsou. Potom nezbývá než dělit na přednější a zadnější členy dle měřítek, která při letmém pohledu na věc neznamenají nic jiného než konkurenční boj mezi "spřátelenými" autory (rozumějte: centrální klika a její rozbujelé periferní křoví), jenž se neodvíjí od toho, jak kdo píše – každý autor přece píše nejlépe –, nýbrž od diplomaticko-společenských schopností. Autor, který "v tom umí chodit", je reálnější bez ohledu na to, jak píše. Bohužel, bylo tomu tak vždy a vždy tomu tak bude. Představa o spravedlnosti je tu stejně iluzivní jako představa o komunismu, nechť se na mě někteří moji známí nezlobí.

Naštěstí tohle všechno, co jsem tu ze své zkušenosti popsal, nemusí nikoho zajímat. Nevýdělečná literatura si za cenu různých obětí cestu na světlo obvykle najde. Vždyť některé významné literární texty byly psány i v mnohem obtížnějších podmínkách, než jaké přináší relativní svoboda praktického příživnictví, nebo relativní nesvoboda dvojího zaměstnání, placeného a neplaceného. Tvorba, na to nelze zapomenout, přináší existenciální naplnění sama o sobě, jakkoliv se při tom neřeší praktická stránka existence. Co tedy s tím? Nevím. Vracím se k této otázce několik let a na odpověď jsem krátký. Z pohledu fungování věcí se jeví ideálním řešením napsat to, jak to jde, a pak někam nejlépe zmizet. Jenže i s těmi výhodami, které práce s imaginárním světem poskytuje, je to skličující řešení.