Relativita skleníkových emisí

Zkoumám v posledních dnech různé tabulky a grafy týkající se globálního oteplování a snažím se v množství dat a pohledů rozpoznat svoji úlohu v tomto celosvětovém dramatu. Přináším další poznatky.

Představte si místnost v panelovém domě, kterou většinu času obývám: výška stropu 2,6 metrů, šířka totéž, a od okna k protější zdi necelých pět metrů na délku. Každý den krátce po půlnoci rozdělím pokoj na dvě poloviny; v jedné spokojeně spím, ze druhé kompresorem do atmosféry odčerpávám plyn jistého složení. Ráno ji najdu dokonale prázdnou, tlak ukazuje mírně pod 1 Pa, jsem připraven přijmout novou denní dávku, kterou mi doručuje speciální potrubí. Ještě předtím otevřu ventil v přepážce, abych vyrovnal tlak v celém pokoji, jenž je v tu chvíli o polovinu nižší než atmosférický, ale po letech pobytu jsem si již zvykl. Ke hranici 121 hPa má daleko a do pozdního večera bude stoupat, jak budou trubkami proudit plyny. Krátce před půlnocí dosáhne standardních 1013 hPa a já naplněnou místnost opět rozdělím. Hned, jak odbijí hodiny, začnu vypouštět. Tak jako tak dýchám kyslík z přístroje… jistě již tušíte proč; mým úkolem, tím se nijak neliším od jakéhokoliv občana v této zemi, včetně novorozenců, je vypustit za den do ovzduší přibližně třicet čtyři kilogramů ekvivalentu CO2 [odborně "Koktejlu", jehož účinnou látkou je ze tří čtvrtin zmíněný oxid a jehož chuť ladí metan (14%), oxid dusný (8%) a soubor "efek" (1%), jež neumím vyslovit, aniž bych si zauzloval jazyk], které se opravdu nedají dýchat a jejichž objem půlce místnosti při standardním tlaku a teplotě akorát odpovídá.  

Přiznám se, že mne zpočátku zákonná povinnost vypouštět plyny děsila, zvlášť když ji v dětství zařizovali rodiče. Vskutku jsem nevěděl, za jaký konec jí dostát. Pak jsem ale narazil na firmu, která slibuje požadované látky v potřebném množství zajistit pouze za odvoz – a mně se docela ulevilo; jen se skladováním jsem si musel poradit sám, což se, jak vidno, bravurně zvládlo. Jsem výrobci za nabídku velmi vděčný; obětuji pouze polovinu pokoje, a to ještě v noci, kdy ji ani moc nepotřebuji. S kyslíkovou maskou nějak vydržím a hlavně nemám popotahovačky s koktejlovými revizory, kteří každý rok odečítají vypuštěné množství a hlídají, zda nikdo nepodváděl.

Takhle to běží už několik desetiletí. Bývaly doby, kdy bylo třeba vypouštět o 35 % víc, ba pamatuji, tedy já ne, bylo to jen pár let po mém narození v sedmdesátých letech – nechal jsem si vyprávět –, že v té době byly limity dvojnásobné a spousta dětí musela platit svým zdravím, pěstovat astma a podobně, aby je vůbec dodržela. Neboť se týkají všech. Tenkrát bych potřeboval vypouštět celý pokoj, a to nevím, jak bych si poradil. Asi bych musel spát na balkoně.

Časy se mění, produkce na osobu též. Pět šest let, dá se říct, stagnují roční vyhlášky v Česku na 12,3 tunách, pod dvanáct rozhodně nesmíme, avšak světová produkce pevně stoupá. A tak se musím ptát, jestli ta stagnace k něčemu je – no asi ano; s každou vypuštěnou tunou se kumulativní hodnota uhlíku v atmosféře, jež ovlivňuje globální teplotu, zvyšuje. Ještě v roce 2000 jsem musel ročně vypouštět o 2,5 t Koktejlu víc než dnes, o deset let později o 1,5 t méně – alespoň něčemu krize posloužila –, a dnes tedy o další tunu míň. Má-li se naplnit předsevzetí pro rok 2050, skončím na nule, nechám odmontovat trubky a přestěhuju se na noc do druhé poloviny pokoje, blíž k oknu, jestli v tom bude rozdíl. Skončí noční pumpování i kyslíková maska přes den. A jestli bude venkovní vzduch k dýchání, otevřu ventilačku. Nevím akorát, kam se všechny ty Koktejly od všech lidí na planetě mezitím podějí. Kdesi jsem totiž přečetl, že například úroveň CO2 bude klesat desítky let až několik staletí, a kdoví, kam rozběhnutý kolotoč ještě dospěje. Nejhorší vize předpovídají, že neroztaje jen Grónsko nebo Arktida, ale že můžeme přijít o celou západní Antarktidu, za tisíc let. Tak mně by to mohlo být jedno, taková dlouhá doba… ačkoliv, svatého Václava si dnes připomínáme, a Ježíš Kristus byl ještě starší. Tak si budou připomínat zaledněné Grónsko.

Jedná se o produkci každého živého člověka na planetě… tak jsem to přesně myslel. Jak říkám, zhruba 12,3 tun připadá ročně na mě – a na tebe, na něj, na Vás. V Estonsku mají dávku 16 t, ve Švédsku 5,5 t, v Německu o tunu méně než u nás a v Číně asi o 2/3 méně, třebaže dohromady vyprodukují nejvíc. Celoevropský průměr na osobu je o 3,5 t nižší než náš, světový činí sotva 5 tun… čím to asi bude? Nevyrábějí tolik, nemají naši životní úroveň, na změně klimatu se podepisují méně. Přesto budou postiženi stejně jako my, ba leckdy ještě hůř.   

Dávkování mi vůbec vrtá hlavou: záleží na individuálním příspěvku, což je nevýhodné pro státy s nižším počtem obyvatel, nebo na celkovém objemu, jenž hovoří v neprospěch nejlidnatějších? A co třeba podíl na znečišťování vůči rozloze, případně HDP? 

Nabídnu opět několik srovnání. Per capita jsme 5. nejhorší v EU, ale v celkovém objemu až 38. na světě, s nějakými 0,2 % podílu. Pokud však souš na planetě zaujímá 148 milionů km2 a Česká republika má rozlohu 79 tisíc km2, i prostým odhadem lze určit, že řádově menší podíl na emisích by nám slušel lépe. Dvě tisíciny povrchu, museli bychom být o trochu větší než dvě bývalá Československa. Zcela nepotěší ani převod na HDP, jenž by případně podpořil argument, že z našeho kousku emisí těží poměrně větší část světové ekonomiky. Globálně se v pořadí od nejhoršího ztrácíme kdesi v páté desítce, ale mezi zeměmi EU, s nimiž se máme důstojně měřit, patříme opět na špici hanby; exportní průmyslová ekonomika si vybírá černou daň. Ještě štěstí, že černého Petra drží zmiňované Estonsko. Přesto nerad konstatuji: pro naši životní úroveň si nárokujeme větší kus újmy na klimatu než většina ostatních a patříme mezi největší hříšníky v dané váhové kategorii.

Růst globální teploty se neptá, kolik nás bylo a co jsme vyráběli, ale v jakém poměru náš kousíček povrchu ovlivnil planetu jako celek – a zde světu pořád dlužíme. Přitom zavírám oči před naším chováním v 80. letech, kdy jsme na hlavu konkurovali Spojeným státům; nebo nehledím na fakt, že s průmyslovou revolucí jsme také začali mezi prvními. I v dnešních relacích zaostáváme. Kdyby si každý kousek země o velikosti České republiky usmyslel přispívat stejnou dávkou emisí, na což by měl jistě právo, nechci počítat, kde bychom dnes byli. A stejně tak každý člověk, byť mnozí by nám to nejspíš velkoryse odpustili; – avšak kdoví, pakliže se u nás hodně lidí dívá na chudáky z rozvojových zemí jako na póvl. Proč by nám měli něco odpouštět?

Dovolte, abych výpravu do statistik uzavřel krátkým shrnutím; s rezervou nejspíš splníme unijní závazek 40 % redukce emisí Koktejlu do roku 2030, protože náš výkon v referenčním roce 1990 byl zvlášť vysoký. To je ale poslední jasné pozitivum. Vlastní cíl snížit emise do roku 2020 o 32 mil. tun vůči roku 2005 nenaplníme ani ze 2/3. Jsme pátí nejhorší v objemu na hlavu, 6.–7. nejhorší na rozlohu z 50 evropských států, v poměru k HDP dokonce třetí od konce v EU. Pohled v širším záběru říká: musíme dělat víc a hned. Jinak máme jen velké oči – za 20 let jsme shodili 2,5 tuny na osobu a během dalších třiceti si věříme na odložení pětinásobku? Nechť mne pan ministr přesvědčí a začne konat ještě dnes, například zrušením špindírny Počerady. Pak budeme větší pašáci.